Alberto Fujimori

Alberto Fujimori
Fujimori v roce 1991
Prezident Peru
Ve funkci: 28. července 1990 – 22. listopadu 2000
Nástupce	Valentín Paniagua
Stranická příslušnost
Členství	Změna 90 (1990–1999) Peru 2000 (2000)
Rodné jméno	Alberto Kenya Fujimori Inomoto
Narození	26. července 1938 Lima, Peru
Úmrtí	11. září 2024 (ve věku 86 let) San Borja
Příčina úmrtí	tongue cancer
Místo pohřbení	Santa María de Huachipa
Choť	Susana Higuchi (1974–1994) Satomi Kataoka (od 2006)
Rodiče	Naoiči Fudžimori a Mucue Inomotoová
Děti	Keiko Fujimori Hiro Alberto Sachi Marcela Kenji Fujimori
Sídlo	Barbadilloská věznice (2007–2023)
Alma mater	University of Wisconsin-Milwaukee (do 1969) Emblematická vzdělávací instituce Alfonsa Ugarteho Národní agrární universita Štrasburská univerzita
Profese	zemědělský inženýr
Ocenění	velkořetěz Řádu bílého slona (1994) řetěz Řádu rumunské hvězdy (1998) čestný doktor Univerzity Keió velkokříž s diamanty Řádu peruánského slunce rytíř velkokříže Řádu sv. Michala a sv. Jiří … více na Wikidatech
Podpis
Commons	Alberto Fujimori
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alberto Ken'ya Fujimori (26. července 1938 Lima – 11. září 2024 Lima) byl peruánský politik japonského původu, který byl prezidentem Peru v letech 1990–2000. Fujimori byl kontroverzní osobou – na jednu stranu pomohl zemi překonat vleklou a hlubokou ekonomickou krizi a rázně zasáhl proti teroristickým organizacím Světlá stezka a Revoluční hnutí Túpac Amaru (dále MRTA), na druhé straně byl spojený s korupcí, porušováním lidských práv a používáním nedemokratických praktik.

Rodina Alberta Fujimoriho přišla v roce 1934 do Peru z Japonska. Fujimori o sobě tvrdil, že se narodil 28. července na výročí nezávislosti země na Španělsku, ale jiné dokumenty ukazují, že se narodil již 26. července.^[1] Původní profesí zemědělský inženýr byl v době svého zvolení profesorem matematiky. V roce 1988 založil politickou stranu Cambio 90 (Změna 90).

V roce 1990, kdy byl Fujimori zvolen prezidentem Peru, byla země v komplikované situaci. Peru bylo dlouhodobě v ekonomické krizi, sociálně rozdělené a zmítané občanskou válkou. Předchozí prezident Alan García během svého mandátu zestátnil banky, přivedl zemi k hyperinflaci (cca 3399 % v roce 1989) a na pokraj státního bankrotu, rovněž potlačení maoistické guerilly Světlá stezka a marxistické guerilly MRTA se mu nedařilo – Světlá stezka v roce ovládala 19 z 24 departmentů Peru.

Hlavním oponentem Garcíi byl peruánský spisovatel a kandidát pravicové koalice Frente Democrático (Demokratická fronta) Mario Vargas Llosa – překvapivě však ve volbách zvítězil právě nepříliš známý Fujimori, který si získal sympatie veřejnosti svou příslušností k menšině (jeho rodina je japonského původu), skromností a rozhodností.

Jelikož však měl Fujimori v parlamentu menšinu, provedl v roce 1992 (zejména díky podpoře peruánské armády) tzv. „samopuč“ – rozpustil parlament, pozastavil platnost ústavy a některé opoziční politiky držel v domácím vězení. Jeho argumentem bylo, že opozice brání boji proti terorismu.^[2] Následné volby opoziční strany bojkotovaly a Fujimori po nich mohl sestavit většinovou vládu.

Fujimori po svém zvolení praktikoval tvrdou neoliberální politiku (zrušení státních subvencí, liberalizace dovozu), což vedlo ke krachu řady firem a růstu nezaměstnanosti, přičemž následky (které vyvolaly řadu stávek a demonstrací) zmírňovala sociální opatření (např. subvence na potraviny). Tato opatření však opravdu časem snížila inflaci a přivedla do země nové investory. Jen v roce 1994 peruánská ekonomika narostla o 13 %, což bylo nejvíce na světě. Další hospodářská krize Peru zasáhla až v roce 1998 jako důsledek asijské finanční krize. Fujimoriova liberalizace tak ve výsledku nastartovala éru dynamického hospodářského růstu, která trvá v podstatě dodnes.

Za vlády Alberta Fujimoriho se Peru podařilo významně omezit činnost guerill, operujících na jeho území. Zlomem v činnosti Světlé stezky bylo 12. září 1992, kdy byl zatčen její vůdce Abimael Guzmán. Vůdce Revolučního hnutí Túpak Amaru se podařilo také dopadnout a oba dva byli později odsouzeni na doživotí. Tvrdý postup Fujimoriho a armády vedl k tomu, že počet členů obou guerill poklesl z tisíců na „pouhých“ několik set osob a jejich útoků v 90. letech výrazně ubylo.

Kontroverze vyvolal poslední velký útok členů Revolučního hnutí Túpak Amaru, ke kterému došlo koncem roku 1996. Komando dvanácti mužů a dvou nezletilých dívek vedených Néstorem Cerpou tehdy obsadilo japonské velvyslanectví v Limě a po 126 dnů zde drželo 72 většinou významných osob a diplomatů (původně zde drželi na 700 osob – například bratra prezidenta Alberta Fujimoriho, ministra zahraničí Francisca Tudelu či tehdejšího chargé d'affaires České republiky Lubomíra Hladíka, většinu z nich však postupně propustili). Fujimori tehdy odmítl jakékoliv vyjednávání a policie posléze velvyslanectví obsadila silou a všechny únosce zastřelila. Kromě 14 únosců v boji zemřeli dva policisté a jeden z rukojmích zemřel na infarkt. Po útoku se také ukázalo, že budova velvyslanectví byla celá monitorována odposlouchávacím zařízením.^[3]

V roce 1995 byl Fujimori znovuzvolen. V roce 2000 se rozhodl bezprecedentně kandidovat potřetí a ve volbách, které opozice označila za zmanipulované, opět zvítězil. Krátce nato se však jeho vláda po korupčním skandálu rozpadla. Fujimori brzy odcestoval do Japonska, kde ho proti případnému souzení v Peru chránilo jeho japonské občanství a faxem podal demisi.

V roce 2000 Fujimori utekl do Japonska (kromě peruánského měl i japonské občanství) a faxem poslal do Peru vyjádření o své demisi. V roce 2005 však odletěl do Chile, jelikož měl v úmyslu v Peru opět kandidovat v prezidentských volbách. Byl však zatčen na základě mezinárodního zatykače a vydán do Peru.^[4] V roce 2007 byl Fujimori za zneužití pravomoci veřejného činitele a porušení domovního práva odsouzen na šest let. V roce 2000 totiž nařídil prohledat byt, v němž měl šéf tajných služeb Vladimiro Montesinos ukryty videozáznamy dokumentující korupci v jeho vládě. Pomocí falešného prokurátora pak chtěl důkazy ukrást. Celkem byl obviněn z dvaceti trestných činů, například z korupce a porušování lidských práv.^[5] Měl například schválit dva masakry v letech 1991 a 1992, při kterých zahynulo 25 lidí. Spáchalo je zvláštní komando Colina, které s vědomím Fujimoriho zřídil právě Montesinos. Montesinos i členové komanda byly za tyto masakry již odsouzeni.^[6] Fujimori soudní rozsudky považuje za politické pronásledování.

Dne 7. dubna 2009 byl odsouzen k 25 letům vězení, když ho soud shledal vinným z porušování lidských práv, z únosů a z podílu na zabití 25 lidí. Na konci prosince 2017 jej prezident Pedro Pablo Kuczynski omilostnil, dle opoziční strany Fuerza Popular i díky dohodě, aby tak zamezil úspěšnému hlasování o svém vlastním odvolání.^[7] Omilostnění Fujimoriho se nesetkalo s kladným ohlasem části peruánské veřejnosti. Protestů proti udělení milosti se po celé zemi se zhruba třiceti miliony obyvatel zúčastnilo asi pět tisíc osob.^[8]

Fujimori byl v prosinci 2023 propuštěn z humanitárních důvodů z vězení na základě rozhodnutí ústavního soudu, který uznal milost udělenou v roce 2017.

Dne 11. září 2024 podlehl ve věku 86 let rakovině.^[9] Shodou okolností zemřel ve stejný den (i ve stejném věku) jako Abimael Guzmán.^[9][10] V Peru byl vyhlášen třídenní státní smutek, pohřeb se konal 14. září.^[11]

• čestný rytíř velkokříže Řádu svatého Michala a svatého Jiří (Spojené království, 1998)^[12]
• velkokříž s řetězem Řádu rumunské hvězdy (Rumunsko, 1998)^[13]

• WARSZEWSKI, Roman. Neohlášená smrt: Po stopách terorismu od Světlé stezky k bin Ládinovi. Frýdek-Místek: Alpress, 2005. ISBN 80-7362-121-5. 
• ROEDL, Bohumír. Dějiny Peru a Bolívie. [s.l.]: NLN - Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-839-6. 
• ROEDL, Bohumír. Ve stínu inky Túpaka Amarua. Praha: Scriptorium, 1998. ISBN 80-902151-7-3. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Alberto Fujimori na Wikimedia Commons
• Profile: Alberto Fujimori [online]. BBC News, 2008-6-30 [cit. 2008-12-10]. Dostupné online. (anglicky)